Měla jsem tenhle článek už jednou dopsanej, ale přišel mi děsně vážnej, vyumělkovanej a to nejsem já, tak jsem ho celý smazala, přepsala a tady ho máte. Snažila jsem se ke všem zajímavějším událostem vybírat ty nejvýstižnější fotky, i ty, co nikdy neměly spatřit online svět.

A jaký byl rok 2018 v pár slovech? Byl zlomovej, byl smutnej, ale z větší části byl pro mě skvělej, tímto se předem omlouvám za všechny zamilovaný odstavce, ale v roce 2018 jsem si našla skvělýho kluka, okolo kterýho se toho hodně (vlastně všechno) točilo.

Začněme…

LEDEN

Na konci měsíce jsem měla státnice, takže jsem se jen učila, jedla, mazlila a cvičila (abych se odreagovala a nějak přežila), takže nic moc:

Jak učení šlo doopravdy:

Ale Barunka na dva měsíce odlítala pryč, tak jsem jí jela vyprovodit na letiště a když jsem řikala “tak já za tebou po státnicích přiletím na Bali“, jsem netušila, že si dva týdny na to, ty letenky fakt koupím

Jako odreagovačku jsem jela na jeden blogerskej výlet, kam jsem se oblíkla jak úplná barbína a s Brixi jsme se jím přímo proklepaly zimou:

Státnice jsem udělala ze 2/3, sice jsem tak tři dny před tím nejedla a jenom srachy brečela, ale dvě třetiny hotový, jááj!

ÚNOR

Ten jsem celý strávila s Barunkou na Bali a tady celej rok 2018 nabral na úplně jiným rozměru. Byla to jízda od prvního dne:

A jezdily jsme furt na nějaký výlety, kde jsme se mimo jiné poznali s Tondou.. (Ano, poznali jsme se na druhym konci planety 🙂 )

Našim nejlepším kamarádem byl skůtřík, který jel vždy tam, kam my a třikrát jsme s ním měnily pneumatiku. 3x!!!!

BŘEZEN

Po příletu z Bali jsem věděla, že se musím rozejít s klukem, se kterým jsem v tu dobu byla půl roku a bylo nám spolu… hezky. Ale spíš tak kamarádsky hezky. Né partnersky hezky.. Uvědomila jsem si tam, že to nikam nevede a že nejsem vůbec zamilovaná.. Nenesla jsem to dobře a asi 10 dnů jsem po příletu jenom brečela (to bylo tak nějak kvůli všemu, cítila jsem se strašně ztracená) a ráno (&odpoledne) po rozchodu jsem vypadala nějak takhle:

Proběhlo pár terapií: kamarádky, nový tetování, nekonečný mazlení se psíma holkama a s Marťou, se kterou jsem se ještě moc nebavila, jsme si koupily letenky na Island (PANEBOŽE JÁ SI KOUPILA S CIZÍM ČLOVĚKEM LETENKY NA TÝDEN NA ISLAND!).

Po pár dnech přijel z Bali i Tonda a já věděla, že to, co jsem udělala bylo správný rozhodnutí. Sice jsem první dva týdny našeho randění byla děsně nervózní a vůbec jsem to nebyla já, ale my do sebe zapadli jak nějaký puzzle. Všude, kam jsem šla jsem se usmívala jak sluníčko a vypada zas takhle:

A když jsem si myslela, že všechno bude nejlepšejší.. Tak jsme se museli doma rozloučit s Abbynkou, která nám přes Vánoce hodně vážně onemocněla, a tak následovaly další desítky uplakaných dnů (často je mám i teď, když jsem sama doma, bez Karamely, anebo když vidim jiný pejsky).

už zase brečim.

DUBEN

Všechny dny se mi začínají slívat do jednoho, protože jsem na 150% zabouchlá, všechno je růžový, jsem neustále s Tondou. Tonda zas se mnou a na víkendy jezdíme pryč. Tím se mi naplnilo to, po čem jsem tak dlouho toužila. Já mám konečně vedle sebe někoho, kdo se mnou bude jezdit na všechny možný výlety. Začínáme lyžema, dále Salzburgem, zase lyžema a já konečně odjíždím s Marťou na ten Island.

To bylo stejně super jako Bali:

Vykoupaly jsme se snad v každym islandskym hotpotu, tulily se k sobě, když jsme spaly v autě a byly spolu 24/7. Což byl docela test, jak to celý zvládneme, když se vlastně vůbec neznáme –  furt se kamarádíme :D.

V tenhle moment je všechno na chvilku jak má být, já jsem se konečně Tondovi trošku otevřela a přestala se bát, že to celý po**ru. Má mě rád, já jeho a asi je to teda serious relationship. Jenže já se o něj tak bála, že jsem ho nikam nesdílela, nikde neoznačovala a jeho se to trošku dotýkalo, přitom nebylo absolutně proč.

Chtěla jsem tě mít aspoň na chvilku celýho pro sebe a nedělit se. A hlavně nikomu nic vysvětlovat.

Duben končíme v Rakousku výšlapem na Traunstein. Což byl můj první hike ever a Tonda se mi přiznal, že tam prý testoval, jaká budu holka. Což jsem nevěděla, ale remcala jsem, že to je fuška, docela dost. Výhled&pocit k nezaplacení. Když jsme sešli zpátky dolů, tak jsme oba skočili do úplně ledovýho jezera a nosy jsme si spálili snad všude, kde jsme spolu byli na výletě:

KVĚTEN

Tonda asi ještě potřeboval zjistit, jak na tom budu s kolama a vyrazili jsme na Single Track pod smrkem. PROČ PROČ PROČ? Litovala jsem toho už v Praze, když jsem si nakládala kolo do auta. To jsem ale stále nevěděla, do čeho jdu.

A pak… pak bylo na čase se zase začít učit. Teda.. Tonda se začal (se mnou) učit a já stále pendlovala doma-Tonda-kavárny na učení-doma-Tonda-cvičení a řikám vám, je zázrak, že jsem čerstvě zamilovaná udělala státnice. Ještě navíc, když jsem takovej prokrastinátor..

Co se státnic týče, byla jsem na nervy, naši ze mě byli na nervy, Tonda mě taky musel mít dost a holky to odnesly taky. Měla jsem alergii snad na každýho člověka, co existoval a bylo to se mnou fakt těžký. Tímto vám všem děkuju za to, že jste se drželi a a podporovali mě.

A s květnem začlo i veškerý vylívání kafe.. Asi těma nervama ze školy:

ČERVEN

= já se už nemusim učit! Protože mám odstátnicováno! Za odměnu jsem odletěla s Brixi na press trip s Chanelem, což byla ta nejvíc pohádková věc na světě. Bylo o nás tak moc pečováno, že to do teď nechápu, ohromné děkuju patří Marine, že je jaká je a za to, jak se o nás krásně postarali.

Byla pro nás speciálně otevřená Chanel beach, villa s výhledem na moře, kde jsme večeřeli při západu slunce. Bych snad i věřila, že ten západ slunce taky objednali. Neustále (!!) nám někdo naléval nebo doléval alkohol, cesta zpátky do Paříže nebyla taky jen tak. Jeli jsme “rovnou“ Orient Expressem, který už dávno nejezdí a z nádraží rovnou do hotelu Ritz, kde bydlela samotná Coco.

Děkuju za takovou příležitost, děkuju děkuju děkuju!

O nejlepším rande, na jakym jsme s Tondou byli, jsem vám psala už několikrát, ale tak znovu připomínám i tímhle článkem, kde se dočtete, kam za ním!

Odpromováno a já už NIKDY nepůjdu do školy!

ČERVENEC

Jestli je někdo odborník na spontánní výlety, budu to stopro já. A teď už i Tonda. Z ničeho nic jsme se jeden večer rozhodli a koupili letenky do Barcelony. A k tomu vám řeknu jeden příběh. Když jsem byla na Bali, poslední večer jsme se tam trošku opili a když jsme jeli domů, tak si mě Tonda naložil k sobě na skůtr. Já v tý době z něj byla už trošku nervózní.. Až tak, že jsem se ho nedokázala ani držet na tom skůtru za ramena a přidržovala jsem se čehokoliv jinýho. Zpátky ale.. Bavili jsme se o tom, kdo jakých  měst se nejraději vracíme, já bez přemýšlení řekla, že do Barcelony a najednou… Najednou jsme měli plán, že někdy poletíme.. Vualá, půl roku na to jsme se spolu ocitli v Barceloně.

S holkama (Freecoolinou a Diddie) jsem pak vyjela na dámskou jízdu na Colors of Ostrava, což byla naprostá pecka (ostatně… a kdy neni?).

Dala jsem kolům druhou šanci. Tonda mě totiž nalákal na dvě věci, že jedeme do Rakouska a na to, že nahoru se jezdí lanovkou a dolů po cestičkách. Hned první kopec se ale musel dovyjet (v mém případě vytlačit) pěšky.. To jsem podle mě měla za to remcání tenkrát na singletracku :D!

Výlet skončil momentem, kdy mi kráva sežrala půjčenou rukavici a Tonda mi myl odřený bok a prdel vapkou od kamínků a prachu:

SPREN

V Srpnu má Tonda narozeniny. Bylo mu 30 a já musela přijít s něčim extra. Spíš než super boží to ale bylo super extra depresivní. Já byla smutná a ubulená, protože jsem se chtěla s něčim vyšvihnout a strašně si přála, aby to bylo dokonalý. Místo toho jsem to celý přeplánovala a v podstatě jsme celý 4 dny strávili v autě cestou “za ničim“ a fakt nic moc neviděli.

Když ale takhle zpětně koukám na fotky, tak nějaký dny nebyly tak strašný. Irsko je nádherný a těšim se, až pojedeme zas a celý si to užijem v tempu, co máme rádi.

Z Irska rovnou za našima a Karamelinkou do Chorvatska, dlouho jsem s nimi nebyla na společné dovolené (ségra chyběla) a bylo to úplně super. Koukat na Karamelu v moři bylo lepší jak na Prostřeno. Láska.

ZÁŘÍ

Abysme necestovali jen po cizině, vyjeli jsme s Tondou na Šumavu, kde jsme bydleli snad v tom nejmilejším penzionku (Penzion Nadějov), jakém jsme kdy bydleli. Uprostřed lesa, farma s milionem domácích zvířat a ti majitelé.. Bylo neuvěřitelný, jací bobíci byli. Popletli jsme si tůru a místo boží tůry, byli jen na tý hezký. Naobědvali jsme se v super restautaci (kde měli famózní domácí medovník!!), vyšlápli na Kašperskou vyhlídku a druhý den vstali na východ slunce ke slatím, kde jsem vůbec nepočítala s tím, že by mělo být -1 (přes den skoro na kraťasy). Hodila jsem na sebe snad úplně všechno oblečení, co jsem v kufru našla a vyrazili jsme:

Moc nám to ČR nevydrželo a dva týdny na to jsme odletěli do Portugalska, kde jsme si pronajali obytňák a projeli Portugalsko dolů do Lisabonu (klik na článek). Bych nikdy netušila, jaká sranda v obytňáku může být! Jeden ze snů splněn a jestli nad tím jen trošku přemýšlíte, tak jděte do toho, protože to je fakt pecka. Můžete si zastavit na pláži, uvařit si s výhledem, usínat u opravdickýho šumění moře, né toho puštěnýho na Spotify a tak dále a tak dále.

Nebudu vám ale lhát, po první noci jsem ho nechtěla ani vidět. Spali jsme na docela rušný silnici, tak jsem se furt bála, že nás někdo přepadne + se to smíchalo s tím, že jsem spala na špatný půlce postele :D.

ŘÍJEN

A pak… Pak přišel říjen a s ním moje narozeniny! 25! Tak mě Tonda unesl do mýho MI-LO-VA-NÝ-HO Berlína, kde se “obětoval“ a šel se mnou na hodinu crossfitu (já po 2-3 týdenní nemoci) a čekalo ho snad to nejhorší, co mohlo. A to 100 angličáků s výskokem na bednu na čas. Tomu říkám warm welcome to crossfit. Zbytek víkendu jsme se projedli Berlínem a v neděli, cestou domů, jsme si zajeli na ten nejslavnější most, který s odrazem ve vodě tvoří dokonalý kruh, neúspěšně:

V říjnu taky objíždíme České švýcarsko, spíme v autě na parkovišti a ráno nemůžeme najít Tondy botu. Počítáme s každou minutou, protože jsme chtěli vyjít za tmy na východ slunce. Botu nacházíme až v momentě, kdy řikáme, že jedeme domů (byla zvířetem nebo větrem odnesena dobrých 10 metrů od auta). Východ slunce samozřejmě nestíháme, cestou ještě bloudíme, ale vlastně jsme tam vyšli úplně krásně na čas!

Oficiálně jsem se odstěhovala od našich (asi už bylo třeba..). A i přes to, že jsem u Tondy byla nasáčkovaná vlastně furt, tak jsem se toho tak bála, že jsem dva týdny byla na všechny strašně nepříjemná, furt naměkko a nevěděla jsem, co se sebou. Žádný PMS, prostě klasický nervy.

A až v říjnu, kdy všichni začli zpátky chodit do školy, mi došlo, že já už tam nikdy nepůjdu a že budu mít klidný vánoce bez zkoušek! Ceeeeeleeebraatteee good time, come oooon!

LISTOPAD

Je tu listopad a s ním i všudepřítomná vánoční výzdoba = začínám šílet a všechny pomalu nesnášet. Aby toho nebylo málo, tak jsem to dostala a v tenhle den a v týhle svý náladě odjíždím s holkama na prodloužený víkend do Švýcarska, což znamená jediné: chci. být. sama. Nejlépe 24/7. Bohužel to se nestalo a do teď mi je líto, že jsem to holkám možná trošku zkazila. Tvářila jsem se půlku výletu jak otrávená pinda. To je důvod, proč mám jednu jedinou fotku z toho výletu. Prostě.. Někdy to nevyjde tak, jak je naplánováno no.

Nebylo to celý strašný, třeba s Brixi jsme se šíleně vyhecovaly a obě snědly nejpálivější čilipapričku a málem se z toho obě udusily (:D:D:D).

S Dittou jsme konečně spustily PODCAST! A během prvních pár týdnů jsme se držely na prvním místě v českém žebříčku, děkujeme děkujeme a děkujeme! Ten večer, co jsme ho spouštěly jsem měla přímo šílený nervy. Na kritiku jsem si už zvykla, ale už docela dlouho bojuju s pocitem méněcennosti a že jsem k ničemu, tak je pak takový… těžší… jít s kůží na trh. Takže děkujeme za jakoukoliv zpětnou vazbu a všechny hvězdičky, co nám dáváte.

Aby výletů nebylo málo, odjeli jsme s Tondou zase do Berlína. Podobně spontánně jako posledně do Barcelony a v 6 ráno jsme mrzli u Braniborský brány a čekali na východ slunce, all worth it, nikdo nikde nebyl a my jí měli jenom pro sebe.

A pár dnů na to s Diddie do Paříže! Cestou v taxiku na letiště jsem se bavila s panem řidičem a než jsem stihla vystoupit, se mě zeptal, kam vůbec letím, tak nadšeně říkám, že do Paříže a on, že s jeho kapelou zpívá francouzký písničky a zda a co umim francouzky.. Tak jsem odpověděla, že jen “Bonžůr“ a “krosááánt“.. (Dominiko, mlč někdy :D)

Splnila jsem si další sen a byla v Disneylandu:

PROSINEC

Prosinec jsme začali výletem do Německa s Barčou a Hynkem. Mimojiné jsme jeli i na Neuschwaistein, což byl můj další sen a odškrtnuto (tolik splněných snů?)

Půjčila jsem si lyže na celý rok za 2500,- (czski.cz), z čehož jsem stále naprosto nadšená a odjeli zahájit lyžařskou sezónu snad tím nejlepším, co šlo a to dokonale upravenýma sjezdovkama v Itálii, kam před vánocema asi nikdo nejezdí, totálním sluníčkem a v partě, která lyže zas tak nehrotila, takže jsme tak akorát jezdili a tak akorát aperolkovali.

No a s adventem se moje nálada přehoupla do té nenávistné, protože já naprosto nesnášim vánoce a jestli jen někde ještě uvidim náznak světýlek, tak sebou asi seknu(:D). Stromeček s Tondou jsme vyhodili 23., protože jsme ho měli doma tak dlouho, než úplně uschnul. Vánoce jsme strávili oba doma s rodičema a vlastně to nebylo tak strašný, jak jsem si myslela, ale co vám budu, jsem ráda, že už je po.

Na silvestra jsme jeli zase s Barunkou a Hynkem do Rakouska, kde jsme se pokusili 3x jet do Hallstatu, ale marně. Vlastně to tak marný nebylo, protože  na Silvestrovskou půlnoc jsme tam dokázali zaparkovat a na vyhlídku jsme se dostali přesně na ohňostroj. Takže naprosto krásně ukončenej rok 2018 a zahájenej 2019!

 

Tímto končím celý článek. Trval mi strašně dlouho, protože… to psaní většinou skončilo v březnu, kdy jsem se slzama v očích musela skončit psát, jak smutno mi bylo. Zbytek roku byl jinak fakt skvělej (krom teda ještě jedný velký nepříjemnosti a toho, že nám Gábi vypadla z balkonu a zlomila si “jenom“ pět žeber). Chodila jsem stále cvičit k nám do gymu Meat Factory (díky kluci za všechny mozoly, modřiny a krvavý ruce) a Karamelinku jsem nepřestala i přes odstěhování mačkat (to mi na odstěhování chybí nejvíc).

Jsem strašně zvědavá, co nám rok 2019 přinese, buďte na sebe všichni opatrní, milujte se, odpouštějte si a obklopujte se těma nejlepšíma.

Děkuju 2018.