Včera jsem seděla s Nikou asi tři hodiny nad čajema a kohoutkovou vodou ve Vnitrobloku a vyprávěly jsme si o chlapech, nejlepších randech ale i těch nejhorších. Na jedno ”speciální” jsem si vzpomněla. V tu dobu jsem byla děsně smutná z jednoho chlapa, jakejkoliv další vývoj se zastavil a já si chtěla ”spravit” chuť. Našla jsem si tedy na Tinderu subjekt XY (:D:D:D:D), dva dny jsme si psali a vše vypadalo, že naše první rande bude dobrý. No, tinder randíčka buď dopadnou dobře anebo děsně zle.

Ten den bylo krásně, já si po dlouhý době vzala šaty, silonky a dávala si extrémní pozor, aby mi nebylo vidět to tmavší prošití, které některé silonky mají ( to, aby vám nebyly vidět kalhotky). Fakt jsem se v tom cítila a řikala jsem si, že mi to sluší – znáte to ne?

 

Meeting point: quadrium. Tak jsem asi pět minut kroužila kolem, abych se ujistila, že to je opravdu ten člověk, se kterym se mám sejít. Z dálky vypadal dobře, boží hadry. Pak jsme se sešli, pokud mě znáte, tak já dokážu okecat snad cokoliv. Po minutě povinných otázek a trapných větiček typu ”jak se máš a že je dneska hezky” jsem mu  řekla, že potřebuju do knihkupectví si koupit učebnici ke zkoušce. No a to byl konec. Ani se nezeptal jak se mám a už spustil, že sotva dodělal střední, že jí třikrát radši změnil, aby měl větší šanci projít a už po prvních deseti minutáích jsem věděla, že to je špatný.


Hodně špatný.


Absolutně jsem ho nezajímala, furt mluvil jenom a jenom o sobě. Dělal děsně důležitýho, jak dělá manažera nějakejm kapelám a celou konverzaci točil kolem toho. Když domluvil, tak se mě nikdy na nic nezeptal a kdybych tu konverzaci nějak nevedla a neptala se ho na něco, tak by bylo takový to děsně trapný ticho. Jediná světlá vidina byla, že jsme byli na cestě do Creme de la creme na zmrzku. Tak jsem si objednala já, objednal si on a pak přišla otázka ”dohromady nebo zvlášť?”.

….

S úsměvem říkám: ”tak asi zvlášť” a on tak jako šťastně ”tak jo”. Já si zaplatila 35 korun, on taky a šli jsme dál. Zmrzliny v ruce a najednou cítím, jak mi ujíždí bota a já ležím na zemi. Jak moc jsem si hlídala tu lítající sukni a silonky, tak to v tenhle moment bylo jedno.

Zmrzlina se odkutálela někam do pryč, já ležela na chodníku nohama do praku, se šatama u krku, silonky (s dírou na zadku :D) vytažený až po prsa celý odhalený a já viděla ten jeho pohled na ty silonky, pak na mě a já se nezmohla na nic jinýho než na záchvat smíchu.

Chápete – celej den myslim na ty silonky + jak často se vám stane, že se válíte v Praze na zemi? To byla tak děsně vtipná situace :D. Nebo.. Byla by, kdyby by trošku vtipnej.

Prošli jsme se na Náplavku, že si tam sednem. Tak jsme si ”povídali” (= Dominika dávala otázky, on dlouze odpovídal), pak přišla otázka na to, co dělám, tak já, že píšu blog. A on ”jé to mě zajímá”. Stihla jsem říct čtyři věty a pak mě zase přerušil. No nic.

Asi si chlapec nepřečetl můj článek o tom, jak na dokonalý rande :D.


Neměla jsem ani šanci říct něco špatně, protože mě nepustil ke slovu.


No z rande jsem utekla. Uklidnila jsem se v Herbivore na Náplavce. Nebo chtěla jsem. Rozbrečela jsem se v momentě, když jsem odeslala holkám zprávu, jak to bylo děsný. Vzpomněla jsem si totiž na jedno boží rande (vlastně nejlepší rande, na kterym jsem kdy byla) s chlapem, kvůli kterýmu jsem byla smutná a šla jsem ho tímhle ”zalepit”.


Moral of the story asi žádná neni. Možná jen to, že všechno nejde tak lehce zalepit.


Hezkou sobotu a šup do komentářů vaše story ze strašných randíček!

(Věřim, že tohle asi neznělo tak děsně a vím, že mě čeká milion horších, ale …)