Jak jsem vám měla jít příkladem, když jsem nešla příkladem svým kamarádkám a už vůbec né sobě? Už je to přes rok, co jsem na rostlinné stravě, a tak mě napadlo, proč nesepsat jeden upřímný článek (doufám, že se u něj nerozbrečim) o sebelásce/sebenenávisti. A jak je důležité mít pořádnou a zdravou psychiku.

Před rokem a půl bych si nikdy nemyslela, že budu tam, kde jsem dneska. Né fyzicky, že zvednu 100kg deadlift, udělám 20 shybů za sebou a zadřepuju 150kg. To vůbec, nebo jako jo, ale nebylo to to, proč jsem chodila cvičit, ale psychicky. Sice jsem byla šťastná, zdravá a měla vše, co jsem potřebovala, ale nebyla jsem šťastná tak, jak třeba teď. Nejhorší pro mě bylo období před rokem, chvilku poté, co jsem přešla na rostlinnou stravu.

O jaké sebenenávisti jsem to mluvila? Nosila jsem jeany velikosti XS/S/25-26 a do hlavy jsem si cpala, jak jsem tlustá. V rámci paleo stravy, jsem zkoušela vyřadit vše, co šlo. Zdůrazňuju ale, že jsem jedla stále dostatek kalorií, jednou jsem se snažila vyřadit oříšky, pak ovoce, pak všechno dohromady, jednou zas dva týdny v ketóze, dva týdny půstovala (tak, že všechny tři jídla jsem snědla během jedné hodiny, zbytek (24h) ste v půstu – skvělá věc, vážně) všechno jsem si psala do různých aplikací, hlavně ať mám nad vším kontrolu. Furt jsem byla tlustá (teď bych si za to tak šíleně nafackovala, že to ani neni možný) a když mi někdo náhodou řekl, že jsem zhubla, že mám boží postavu nebo cokoliv na to, jak vypadám, tak jsem poděkovala, ale hned mu řekla něco jako ”to je asi těma novýma kalhotama, co mám na sobě”.


Nikdy jsem to nevstřebala a už vůbec jsem si to neuvědomovala, že to tak vážně je. Všichni, co trošku rozumí jídle&hubnutí mi říkali ”přestaň to řešit, hoď se do pohody a všechno půjde”. Já se ale do tý pohody za boha nemohla dostat a když jo, vydrželo mi to dva dny.


Mezitím přešla Ditta na veganství a nenásilně mi podsouvala názory a myšlenky na to, proč nejíst maso, že jsem nešťastná (to jsem jí vždycky vyvracela, i když měla pravdu), vše šlo jedním uchem sem, druhý tam, ”nepřestanu být paleo”. Bez námahy Ditta zhubla několik kilo, celá zářila a byla spokojená. Já si na to období pamatuju trošku jinak – furt jsem jenom brečela, protože jsem nevypadala tak, jak jsem chtěla (jak jsem ale vlastně chtěla vypadat?).

Dále jsem to vydržela další půl rok. Jednu dobu jsem měla chuť jít i zvracet, ale to se mi ze mě udělalo tak blbě, že jsem se vzpamatovala a profackovala se, že nejsem při smyslech. Na podzim roku 2015 jsem toho měla dost a řekla si, že na měsíc dám šanci veganství. Uvidíme, co se stane..


A co se nestalo.. Samozřejmě, že jsem přibrala. S tím jsem počítala, ale už jsem nepočítala s tím, že to bude mít takovej následek na mym sebevědomí. Tak čtyři-pět měsíců jsem se vyhýbala zrcadlům, abych se náhodou nezahlídla, nosila jsem jen samé volné svetry a šaty, ty kalhoty 25 jsem už neoblíkla, objevila se u mě (vážně miniaturní, ale je tam) celulitida, natekly mi tváře a za celých 23 let jsem si nikdy nepřipadala tak odporná (fňuk). Cvičení mě přestalo díky tomu otravovat, začala jsem to flákat, nechtěla jsem s těma bůčkama a nohama chodit mezi vysportovaný lidi, začala jsem si všímat i jiných maličkostí.. Dala jsem si dohromady 1+1 a jenom rozbrečela.


Možná jste si tohoto období taky všimli a pamatujete si to, chodili mi i nějaké komentáře, že si jenom stěžuju, vážně mi nebylo fajn.. Nebudu se za to omlouvat, jsem taky člověk a stalo se, že i já měla špatný dny.


I přes těch pár kilo navíc jsem se ale nechtěla vzdát rostlinné stravy. Bavila mě, bylo to něco jiného než jsem za předešlé dva roky zažila.. Někdy v sprnu se všechno ale ve mně zlomilo (nevim čim), po rozchodu s Danem jsme s mamkou odjely spolu do Dubaje a


TAM JSEM KONEČNĚ PŘESTALA ŘEŠIT, JAK VYPADÁM A CO JÍM


(stále v rámci rostlinné stravy, to se ale rozepíši někdy v dalším článku), začala jsem být šťastná a spokojená se svým tělem. Neřeším, zda je v jídle o lžící více oleje anebo o 100g méně cizrny, jestli je tam gram cukru anebo bílá mouka. Po více jak třech letech šílenýho trápení. Svých 55kg nemám, do starých kalhot se nevejdu. Místo toho jsem si koupila o číslo větší, nosím teď úsměv od ucha k uchu a nikdy jsem nebyla šťastnější. Pomalu zpátky nenásilně hubnu, cvičení mě zase šíleně baví, ráda si dám sem tam skleničku vína a vím, že mi to nic neudělá. Uvědomila jsem si, že mě všichni mají rádi za úplně jiný věci, než jsou hezký nohy (vy je snad proto rádi máte?), klukům se budu líbit i takhle, hlavně ať jsem zdravá.

Dala jsem za pravdu těm, co mi celou dobu říikali, ať vzhled přestanu řešit.


Já vím, někomu z vás toto může připadat v mym případě absurdní, hloupé a trapné, ale přála bych si, kdyby se tu neobjevily žádné haterské komentáře, mně to moc nepomůže,vám taky ne a těm, co mají podobný problém to ublíží.

Chci poukázat na to, jak strašně povrchní doba je, vážně se ženeme jenom za tim mít plochý břicho?

Dále si uvědomte, jak moc důležité je, se cítit dobře ve svém těle, mít ho ráda, poslouchat jeho signály a nestydět se za něj. Tři roky jsem nebyla s kamarádama u vody, protože jsem nesnesla představu, že se na mě někdo kouká. Teď? Whatever.

Toto jsem skrývala před vámi a nejbližšími, neberte to na lehkou váhu a pokud máte kamarádku, která jen kouskem trpí něčím podobným, buďte tam pro ní, pomožte jí a buďte jí oporou (zde je děkovné okénko těm, co pomáhali mně- dě-ku-ju).

Mějte se rádi, jste nádherní! Funguje to a uvidíte, jak budete happy.

Domi

(Pokud si na něco vzpomenu, co jsem zapomněla napsat, někdy dopíšu třeba pokračování).