PŮL MARATON A ŽIVOT PLNÝ EXTRÉMŮ

Mám pocit, že můj život nikdy nebyl a nebude normální. Od mala mě rodiče ”tlačili” do takových situací, že teď schválně extrémní situace vyhledávám. Do ničeho mě nenutili, ale podporovali mě, že to určitě zvládnu. Jsem na své osmé škole a s našima jsme se stěhovali něco kolem 20x, pro někoho něco nepředstavitelného, pro mě normální věc. Předposlední stěhování proběhlo takhle nějak: byla středa, já přišla večer ze školy a mamka na ségru a mě u večeře vychrlila:  “holčičky, v pondělí se stěhujem”. Okay. Přestěhováno a do tří dnů visely všechny obrazy, skříně byly postavený a lustry navrtaný.


Anebo když jsme se ségrou někdy ve dvanácti skočily bungee jumping. Náš nápad to nebyl, to taťka. Učil nás houževnatosti, všechno zkusit a že je důležitý se z ničeho neposrat, to samý mi řiká teta G. Ta mě zas vždycky donutila udělat takový ty kraviny, na který budete myslet do konce života. Krást kánoje na Náplavce (nebojte, hned jsme ho zas vrátili), házely jsme po sobě špagety s rajčatovou omáčkou, poprvý mi koupila alkohol a neni větší sranda než si společně posílat Tinder profily chlapů :D.


Nikdy mi to, co mi řikali, nedávalo takovej smysl jako právě v poslední době.


Jedna z těch nejaktuálnějších situací: měla jsem jet s kamarádkou, něco jako mym ex randíčkem a s nynějším randíčkem na víkendový výlet pryč z ČR. Představme si tu absurdní situaci prosím. Když jsem to nedávno oznamovala kamarádce a jejímu příteli, vysmál se mi a pronesl “Domi, ty si takový situace vybíráš schválně, aby ses nenudila co?” Nakonec se stejně nikam nejelo, ale asi ano, podvědomě to tak bude. Teď se sama sobě směju. Nahlas a od ucha k uchu :D.
Riskuju a strašně mě to baví. A když se něco nepovede? No tak nepovede, mávnu nad tím rukou a jdu hledat další vzrůšo. No a s čim nepřišli kluci od nás z gymu v Meat Factory?! Jsou stejní extrémisti jako já. Že si uděláme movie night. Né takovou, kde se cpete popcornem a zalejváte to kolou. Pustíme si film a uveslujeme půl maraton. Tedy 21097m. Dvacet jedna kiláků! V životě jsem zaběhla tak možná 12km, párkrát a bylo to omylem. A teď mám odveslovat jednou tolik, když jsem na vesle seděla za život tak … 10x?


Fajn, challenge accepted. 


Ráno jsem se probudila úplně naspeedovaná, se strašně skvělou náladou a šla ještě do gymu odjet si workout. Nevim, kde se ta energie v sedm ráno vzala, ale odjela jsem 21-15-9 clean&jerků s 45kg za 13:30 minut. Sice to stálo za stržený palce a modřiny na kličních kostí, ale to jsem si odškrtla, jela na snídani, něco málo toho odpoledne snědla a v 19:30 byla připravená slíbený půl maraton.
Priority se během dne změnily. Cílem tedy nebylo to uveslovat. Bez jakékoliv přípravy, mou nenávistí k veslu a rannímu tréninku mi to připadalo více než nemožné. Přijela jsem tam nějak přežít a nějakým způsobem veslovat jednu hodinu a 44 minut (tak dlouhý ten film je)

Stopky začly odpočítávat a za 3..2..1.. jsme jeli. Po 10 minutách mi začlo být teplo. V dalších minutách jsem se začla potit, docela dost, snažila jsem si nějak ty kapičky z čela utřít. Jak ale, když jsem nohy měla zafixovaný v držáčcích a rukama jsem veslovala? Tento problém po chvilce vyřešila bolest trapézáků a vykašlala jsem se na to. Dejchej Dominiko, dejchej. Po půl hodině jsem se vykašlala na koukaní na film, to se nedalo, zpomalovalo mě to, napila jsem se, hodila do uších sluchátka, pustila celé Imagine Dragons a to se najednou skvěle veslovat. Hezky do rytmu. Šup, šup. Au, začal bolet úchop, o zadních stehnech nemluvim, ty bolely ještě z tréninku pár dnů zpět.

Po hodině jsem se podívala na display, aha, 10km za mnou. To mi chcete jako říct, že mám takhle veslovat ještě hodinu, můžu se zabít? 😀 Už jsem to ale nemohla vzdát. To bych si snad nikdy neodpustila1:23h a první to měl za sebou. Pak dlouho nic. 4km do konce. Další hotovo. Fuuuu ještě kousek! Teď to začalo být fakt náročný, všechno mě bolelo. Od úchopu, přes nohy až po rozmočenou řasenku od potu.

Kilometr do konce a Martin, který vesloval vedle mě a dost jsem se ho celou dobu držela (udával mi tempíčko) měl hotovo. Usmála jsem se, za chvilku to totiž budu mít taky! Sto metrů do konce, padesát, deset.


Hotovo!


Třesoucíma rukama jsem si vyfotila čas, hodina a čtyřicet dva minut. Good job, na to, že jsem to přišla jen přežít. Vstala jsem a hned sebou flákla, jak se mi podlomily nohy. Byla jsem na sebe pyšná, fakt že jo a nejlepší bylo, že to nebylo tak strašný, jak jsem si myslela, že to bude. Nevím, zda to je dobrej čas, ale pro mě by byl dobrej čas asi jakejkoliv.

Takže toto máme za sebou, šup sem s dalšíma extrémnostma!

Děkuju všem. Rodičům, tetě a klukům v gymu.
Edit: chápu, pro někoho by to bylo nic, pro mě je to jeden další úspěch 🙂

  • Sandra Slusna

    Fakt klobouk dolu domi, ze si to dala! Fakt velkej obdiv. <3 Ja uz jsem taky odmalicka mela docela extremni zivot, co se tyce stehovani to v nasi rodine bylo uplne stejne, akorat ze jsem byla jeste mala, cestovali jsme do zahranici a ja musela kazdy 2-3 roky menit skolu s uplne jinyma jazykama. Kazdopadne me to hodne pomohlo do myho zivota ted, hodne jsem se toho naucila a jsem za to vdecna.
    Fakt moc krasne napsany!!!
    Sandra

  • Simona Chludilová

    Klobouk dolů! 🙂