I -SOUL- MY BODY

Jak jsem vám měla jít příkladem, když jsem nešla příkladem svým kamarádkám a už vůbec né sobě? Už je to přes rok, co jsem na rostlinné stravě, a tak mě napadlo, proč nesepsat jeden upřímný článek (doufám, že se u něj nerozbrečim) o sebelásce/sebenenávisti. A jak je důležité mít pořádnou a zdravou psychiku.

Před rokem a půl bych si nikdy nemyslela, že budu tam, kde jsem dneska. Né fyzicky, že zvednu 100kg deadlift, udělám 20 shybů za sebou a zadřepuju 150kg. To vůbec, nebo jako jo, ale nebylo to to, proč jsem chodila cvičit, ale psychicky. Sice jsem byla šťastná, zdravá a měla vše, co jsem potřebovala, ale nebyla jsem šťastná tak, jak třeba teď. Nejhorší pro mě bylo období před rokem, chvilku poté, co jsem přešla na rostlinnou stravu.

O jaké sebenenávisti jsem to mluvila? Nosila jsem jeany velikosti XS/S/25-26 a do hlavy jsem si cpala, jak jsem tlustá. V rámci paleo stravy, jsem zkoušela vyřadit vše, co šlo. Zdůrazňuju ale, že jsem jedla stále dostatek kalorií, jednou jsem se snažila vyřadit oříšky, pak ovoce, pak všechno dohromady, jednou zas dva týdny v ketóze, dva týdny půstovala (tak, že všechny tři jídla jsem snědla během jedné hodiny, zbytek (24h) ste v půstu – skvělá věc, vážně) všechno jsem si psala do různých aplikací, hlavně ať mám nad vším kontrolu. Furt jsem byla tlustá (teď bych si za to tak šíleně nafackovala, že to ani neni možný) a když mi někdo náhodou řekl, že jsem zhubla, že mám boží postavu nebo cokoliv na to, jak vypadám, tak jsem poděkovala, ale hned mu řekla něco jako ”to je asi těma novýma kalhotama, co mám na sobě”.


Nikdy jsem to nevstřebala a už vůbec jsem si to neuvědomovala, že to tak vážně je. Všichni, co trošku rozumí jídle&hubnutí mi říkali ”přestaň to řešit, hoď se do pohody a všechno půjde”. Já se ale do tý pohody za boha nemohla dostat a když jo, vydrželo mi to dva dny.


Mezitím přešla Ditta na veganství a nenásilně mi podsouvala názory a myšlenky na to, proč nejíst maso, že jsem nešťastná (to jsem jí vždycky vyvracela, i když měla pravdu), vše šlo jedním uchem sem, druhý tam, ”nepřestanu být paleo”. Bez námahy Ditta zhubla několik kilo, celá zářila a byla spokojená. Já si na to období pamatuju trošku jinak – furt jsem jenom brečela, protože jsem nevypadala tak, jak jsem chtěla (jak jsem ale vlastně chtěla vypadat?).

Dále jsem to vydržela další půl rok. Jednu dobu jsem měla chuť jít i zvracet, ale to se mi ze mě udělalo tak blbě, že jsem se vzpamatovala a profackovala se, že nejsem při smyslech. Na podzim roku 2015 jsem toho měla dost a řekla si, že na měsíc dám šanci veganství. Uvidíme, co se stane..


A co se nestalo.. Samozřejmě, že jsem přibrala. S tím jsem počítala, ale už jsem nepočítala s tím, že to bude mít takovej následek na mym sebevědomí. Tak čtyři-pět měsíců jsem se vyhýbala zrcadlům, abych se náhodou nezahlídla, nosila jsem jen samé volné svetry a šaty, ty kalhoty 25 jsem už neoblíkla, objevila se u mě (vážně miniaturní, ale je tam) celulitida, natekly mi tváře a za celých 23 let jsem si nikdy nepřipadala tak odporná (fňuk). Cvičení mě přestalo díky tomu otravovat, začala jsem to flákat, nechtěla jsem s těma bůčkama a nohama chodit mezi vysportovaný lidi, začala jsem si všímat i jiných maličkostí.. Dala jsem si dohromady 1+1 a jenom rozbrečela.


Možná jste si tohoto období taky všimli a pamatujete si to, chodili mi i nějaké komentáře, že si jenom stěžuju, vážně mi nebylo fajn.. Nebudu se za to omlouvat, jsem taky člověk a stalo se, že i já měla špatný dny.


I přes těch pár kilo navíc jsem se ale nechtěla vzdát rostlinné stravy. Bavila mě, bylo to něco jiného než jsem za předešlé dva roky zažila.. Někdy v sprnu se všechno ale ve mně zlomilo (nevim čim), po rozchodu s Danem jsme s mamkou odjely spolu do Dubaje a


TAM JSEM KONEČNĚ PŘESTALA ŘEŠIT, JAK VYPADÁM A CO JÍM


(stále v rámci rostlinné stravy, to se ale rozepíši někdy v dalším článku), začala jsem být šťastná a spokojená se svým tělem. Neřeším, zda je v jídle o lžící více oleje anebo o 100g méně cizrny, jestli je tam gram cukru anebo bílá mouka. Po více jak třech letech šílenýho trápení. Svých 55kg nemám, do starých kalhot se nevejdu. Místo toho jsem si koupila o číslo větší, nosím teď úsměv od ucha k uchu a nikdy jsem nebyla šťastnější. Pomalu zpátky nenásilně hubnu, cvičení mě zase šíleně baví, ráda si dám sem tam skleničku vína a vím, že mi to nic neudělá. Uvědomila jsem si, že mě všichni mají rádi za úplně jiný věci, než jsou hezký nohy (vy je snad proto rádi máte?), klukům se budu líbit i takhle, hlavně ať jsem zdravá.

Dala jsem za pravdu těm, co mi celou dobu říikali, ať vzhled přestanu řešit.


Já vím, někomu z vás toto může připadat v mym případě absurdní, hloupé a trapné, ale přála bych si, kdyby se tu neobjevily žádné haterské komentáře, mně to moc nepomůže,vám taky ne a těm, co mají podobný problém to ublíží.

Chci poukázat na to, jak strašně povrchní doba je, vážně se ženeme jenom za tim mít plochý břicho?

Dále si uvědomte, jak moc důležité je, se cítit dobře ve svém těle, mít ho ráda, poslouchat jeho signály a nestydět se za něj. Tři roky jsem nebyla s kamarádama u vody, protože jsem nesnesla představu, že se na mě někdo kouká. Teď? Whatever.

Toto jsem skrývala před vámi a nejbližšími, neberte to na lehkou váhu a pokud máte kamarádku, která jen kouskem trpí něčím podobným, buďte tam pro ní, pomožte jí a buďte jí oporou (zde je děkovné okénko těm, co pomáhali mně- dě-ku-ju).

Mějte se rádi, jste nádherní! Funguje to a uvidíte, jak budete happy.

Domi

(Pokud si na něco vzpomenu, co jsem zapomněla napsat, někdy dopíšu třeba pokračování).

 

  • Josefina

    <3 <3 hlavně, abys byla šťastná a zdravá, to je to nejdůležitější! <3 <3

  • Recipefor30s

    Zvláštní, zrovna před pár dny jsem projížděla blog hodně do archivu a zarazilo mě jak jsi byla hrozně hubená. Vůbec si to totiž nepamatuji. Až mě to zaskočilo, ale takovým ne moc dobrým způsobem. Teď jsi krásnější- to ti řeknu narovinu. Vše je to jenom v hlavě a to jak se vidíme my, neznamená, že nás tak vidí i jiní. Držím palce, aby se už podobné myšlenky nevrátily, taky s nimi bojuji již od puberty :-/
    http://www.recipefor30s.cz

  • Eliška S.

    Domi, jednoduše super článek 🙂 Sleduju Tě už hrozně dlouhou dobu a ať už jsi měla jakékoli období, vždy jsi pro mě byla motivací a každý tvůj článek mi udělal lepší den. Sama se snažím učit, že není důležité co si o nás lidé myslí, ale abychom se hlavně my cítili dobře. Potom půjde všechno líp a i pro naše okolí budeme lepšími parťáky 🙂 Přeju Ti, ať už je to jen dobré a jsi stále tak veselá a šťastná jako právě teď! 🙂

  • Michalea

    Domiiiii krásně napsané 😊😊 …urcite každá z nas měla nebo má podobný problém …ženeme se za jakýmsi ideálem krásy ale zapomínáme na sebe svoji pohodu a své zdraví … 🙏

  • Eliška Čechová

    Ahoj Domi:) sleduju tě dlouho,tvůj styl mě baví a ráda se inspiruju.Mám stejný problém..Jednou za čas mám období,kdy si myslím,že vypadám hrozně a někdy to zase vůbec neřeším a říkám si,že 57kg v mém věku je vpohodě.Cvičím, jím zdravě(sem tam sladkost si dopřeju),ale někdy to ta hlava nepobírá,že se musím (a chci) spokojit s tím,co mám.Snad si to konečně uvědomím všechno! a ne,jen někdy…Díky moc za článek,moc mi pomohl.Ať se ti daří! 🙂

  • Markét

    Domčo.. tohle byl článek do duše.. jsem přesně v tom tvém špatném období.. diky zes nam to napsala.. muselo Te to stát hrozne premahani, takze jednoduše ❤ diky ❤

  • Barbora

    Ahoj Domčo, hrozně mě v poslední době baví sledovat tvoje instagram stories a vůbec celkově mě bavíš. Sleduji Tě už delší dobu a opravdu jsem si všimla, že jsi v poslední době začala být víc pozitivní, sálá z Tebe víc energie a celkově působíš hrozně spokojeně. Kdysi jsem si říkala, že u Tebe je možná náznak nějakého problému s jídlem, ale doufala jsem, že se z toho dostaneš. Jsem moc ráda, že jsi se k tomu postavila čelem a vyřešila to slovem- whatever! Mám totiž sestřenici, která byla kdysi úplně normální holka, živá, energická, srandovní. Neřešila jídlo, pití, prostě byla sranda. Už jsou to skoro 4 roky, co jsem ji poprvé viděla zahrávat si s jídlem a začalo to tehdy nevinnými experimenty. Od té doby zhubla cca 15 kg (což je u holky, která je normálně stavěná, hrůza). Naprosto z ní vyprchala energie, vypadala jí polovina vlasů, pleť průhledná a plná vředů. U ní se to bohužel vyvinulo v nemoc. Jsem ráda, že Tobě se to nestalo a doufám, že ani nestane. Protože ve výsledku mít plus 5 kilo nebo mínus 5 kilo… Je absolutně jedno. Nejdůležitější je, co člověk vyzařuje, mít šarm a pokud jsi happy, lidi to vycítí. A já to taky vycítila a fakt jsi mě začala hrozně bavit! 😀 Hodně štěstí!
    B.

  • Daa.da

    Ahoj hrozně se mi líbí tvůj optimismum! Strašně ráda koukám na tvoje igstories jak ze všeho co se ti stane si děláš srandu. Taky jsem to tak dřív měla, ale teď procházím nějakou divnou fází puberty, kdy se absolutně nedokážu vyrovnat se svým tělem. Závodně sportuju, ale nikdy nebudu mít postavu jako moje kamarádky, když vidim fotky z léta tak bych nejradši zvracela jak vedle nich vypadám, ale poté bych si nejradši vrazila, že si něco takovýho řikám. No a potom se to opakuje a zasekla jsem se v tomhle šílenym kruhu. Chvíli se snažim a pak najednou bum a mám pocit, že to nikam nevede, že to nepřináší žádný výsledky a vzdám to. Hrozně obdivuju lidi co se nevzdávaj a něco díky tomu dokázali jako ty! Strašně bych to chtěla umět. Doufám, že to nějak dokážu a tohle šílenství mě přejde.

  • Hana Wagnerová

    Jako bych v tom viděla sebe… Procházela jsem si něčím hodně podobným a doteď nechápu, jak moc pocitů sebenenávisti se ve mně vůbec dokázalo během dne utvořit :/ každá jsme jiná a každá máme jinou představu o tom, v čem bysme se mohly zlepšit a čemu se víc věnovat, důležitý je, že jsme schopný ty myšlenky sdílet a dostat to ze sebe, a po najetí na správnou vlnu záříme jako sluníčka a vzájemně se podporujeme :))
    Krásný upřímný článek Domi, díky za něj ❤ je potřeba si jednou za čas připomenout, jak moc je člověk vděčnej za to, kam se dostal, a že je vždycky všechno špatný ve finále pro něco dobrý 🙂

  • Nataly.

    Povrchnosť našej doby si vystihla. Všade je prezentovaná nejaká “dokonalá” postava, za ktorou sa ženieme. Tiež som kedysi pozerala, že musím cvičiť lebo na mne nie je všetko tip top, ale vždy som si nakoniec uvedomila, že mám byť šťastná taká aká som. Cvičím hlavne preto, že ma to baví. Cením si tvoju úprimnosť v tomto článku. Povedala si nahlas to s čím má problém strašne veľa ľudí a nikto o tom ani nevie. Prajem ti nech si už stále len šťastná a spokojná a ďakujem za tvoje instastories, na ktoré sa každý deň teším pretože si vždy taká usmiata a svoj optimizmus prenášaš aj na mňa 🙂

  • Lea Jindrová

    Achjo..jsem teď právě v té fázi, kdy brečím. Všichni mi říkají, jak jsem hubená a já si připadám, že všude se mi “třepe” tuk, když si sednu rozplácnou se mi stehna na všechny strany, břicho mám, jak v osmém měsíci a zadek se hýbe jak rosol… Zkrátka cítím se hrozně nepohodlně ve svém těle. Na druhou stranu jím, protože vím, že by to pak bylo ještě horší, přece nemůžu nejíst celý život, pak bych jednou začala a byla bych ještě tlustší – to je důvod, kterým se uklidňuju, když jím. Jenže ten pocit bezmoci a strašné nenávisti ať už k pohledu do zrcadla, tak i k mé osobnosti je hrozný a občas už mám i stavy, kdy si říkám, že nechci už žít, protože se pořád jen trápím, přijdu si hrozně sama, špatná a opuštěná, nemilovaná (nikdy jsem neměla přítele, žádný kluk se za mnou ani nepodíval, právě naopak a je mi 19). Jsem už skoro rok na veganství, to mi pomáhá, ale zase mě sráží rodina, která mě absolutně nepodporuje a co víc, ani mě netoleruje. Nevím, co dělat…

    • Eliška

      Tak to jsme na tom podobně 🙂

  • Veronika

    Ahoj presne cela ja, videla sem v lete zy hubeme holky s pevnym zadkem a snad zadnym kilogramem tuku a chtela tak taky vypadat tak sem zacala chodit do fitka menila stravu a problem byl ze sem to vydrzela dodrzovat max mesic a dalsi pruser byl ze sem sice zhubla ale az moc a vsichni me rikali ze sem zhubla a me misto aby to potesilo tak sem z toho byla spatna protoze sem nebyla spokojena stim jak me trci kosti 😀 po 2 letech bojovani stim jak su neschopna a hnusna se konecne ted ucim mit rada jaka sem 🙂 do fitka nechodim zdrave nejim, mam 55 kg na brichu tuk a na stehnach taky a nikdy sem si neprisla sebevedomejsi a vic sexy, mam porad velikost S/36 ale sem proste ted trochu zakulacena a stim ze se ucim mit se rada budu pokracovat i dal a kdyz me nahodou nekdo rekne ze su tlusta poslu ho do haje stim ze ja sem spokojena takova jaka sem a ikdyz driv by me to rozbrecelo ted to semnou ani nehne… takze holky? naucte se mit rady sami sebe takove jake ste! 🙂

  • Tereza

    Za svých 26 let si nevzpomenu, že bych se někdy měla ráda. Jsi skvělá, že si s tím šla ven, já se to díky novému příteli snažím naučit, ale jde to hodně těžko a hodně pomalu. Snad se i já někdy dostanu do stavu, kdy se budu mít opravdu ráda 🙂 Ať se daří!
    T.

  • To je super, Domi, že jsi se z toho dotstala. Já jsem měla takové období, kdy jsem byla neustále ve stresu kvůli škole. Vtipné na tom je, že mi bylo asi šestnáct a ve škole toho fakt tolik nebylo. Tak jsem si k tomu vnesla do hlavy předstvu, že jsem neskutečně tlustá. Začala jsem cvičit, okolí si začalo všímat a já jsem byla sama se sebou spokojená. Ale nebyla jsem šťastná…
    Pak se to nějak seklo, já začala zase normálně jíst a najednou to bylo pryč. Stres ze školy, nenávist ke špíčku na břiše. Myslím si, že tímhle projde mnoho holek. Pak buď potřebujou kamarády, kteří je z toho dostanou. A nebo pak osobu, která je bude vidět bez chybičky. A ony si konečně uvědomí, že na vzhledu nestojí spokojený život. 🙂
    THE WORLD BY MARIA

  • Milá Domi, ďakujem, že si sa s nami podelila o svoje myšlienky a pocity. Viem, že to bude znieť ako veľké klišé, ale úplne viem ako si sa cítila. Ja sa tak cítim už asi desať rokov. To čo si na začiatku popisovala, to sa všetko deje v mojej hlave. Bohužiaľ, ešte som z toho nenašla cestu von. Moja mamka sa mi snaží pomôcť, aj niektoré kamarátky, netajím to pred nimi, ale ja som ešte k tomu všetkému hrozne tvrdohlavá, takže všetky rady odmietam. Myslím si, že si musím nejak pomôcť sama. Možno ešte neprišiel ten správy čas. Neviem. Ale pevne v to dúfam.
    Ty buď na seba hrdá, že si to dokázala, lebo viem, že to ľahké nie je. Veľmi ti to prajem. 🙂

    http://lamodaeanarchia.blogspot.it/

  • Veronika T.

    Ahoj. Ďakujem ti za tento článok..už cca 2 roky sa trápim nad tým že som pribrala…mám z toho depresie, cítím sa menejcenná ….Vždy som sa cítila hnusne keď som si dala smotanu do jedla, zjedla som keksík…Tento článok mi pomohol ale si niečo uvedomiť. Preboha, veď mám dlhodobého partnera, ktorý ma miluje aj takúto a aj napriek veľkému pupku si ma chce vziať 😀 kamaráti ma stále volajú von a chcú moju spoločnosť. V robote som obľúbená a nikto nepozerá nato, že nosím trička L-ka. Len si to ešte v tej hlave uvedomiť nadobro. Ďakujem ti za tento článok. !!!!!

  • Karolina Havlikova

    Přesně tak Domčo. Já od ty doby co to vůbec neřeším, žeru co chci a necvicim ( když nepočítám běhání za batoletem), jsem naprosto šťastná a hlavně teda den ode dne hubenější :-D…

  • Sandra Slusna

    Pani, naprosto bozi clanek! Nerada o tom pisu tady, kde si to muze kdokoliv precist, ale chci to napsat. Ne moje kamaradka, ale ja sama mam problem s jidlem a postavou. Pred 2 rokama jsem si uminila, ze zacnu hubnout a stravovat se zdrave, no a z toho vyslo, ze jsem zhubla 25 kilo, pritom by 4 byli az az. Predtim jsem mela krasnou, sportovni postavu a ted jsem polovicka ze me, ale nejen fyzicky, ale i psychicky. Momentalne se teda taky stravuju plant based a silene mi to vyhovuje, cvicim rada, ale nejaky velky zmeny se neodehraly! Dala bych cokoliv za to, aby jsem po tom pribrala stejne jako ty! To nejhorsi na tom ale je, ze se mi moje postava libi, pritom mi vsichni rikaji, ze vypadam nezdrave a 10 kilo by mi neuskodilo. Delam, co muzu, ale je to pro me tezky kdyz jsem spokojena. Jidlo sice resim, ale zdaleka ne tak jako driv. Omlouvam se, ze pisu jen o me, ale mela jsem potrebu se vypsat. Jsem rada, ze si konecne spokejena se svoji postavou a neresis jidlo! Tvoje postava mi pripada super, takova jaka je a i kdyz te osobne neznam, tak te mam silene rada a ani nevis jak me vzdycky motivujes a zlepsis naladu! Je jedno jestli fotkou, insta stories nebo clankem, moc ti dekuju za vsechnu motivaci a inspiraci, budu se uprimne snazit dal a treba me tenhle clanek jeste trochu popostrci! 😉 Dekuju. Za vsechno.
    Sandra / http://shineoffashion.com

  • am

    Okénko ze života opačného problému:
    Vždycky jsem byla hubená a když jsem začala ve čtrnácti rapidně růst, začal to být problém, protože jsem nic moc nepříbírala a do toho aktivně sportovala. Musím ale podotknout, že jsem nikdy nebyla vychrtlá, jak mne mnozí nejdříve obviňovali a posléze obdivovali. Mám velmi, velmi rychlý metabolismus – můžu jíst co chci a kdy chci, v jakémkoli množství, ale nepřiberu ani deka. Zní to moc fajn a mně se taky moje postava vždycky líbila, ale nikdy jsem si neuvědomovala jaká to s sebou nese i rizika.. začala jsem dospívat a přišel stres, vejška, práce.. Stačí, když jsem si ve shonu dala až “pozdní malý oběd” místo večeře a váha šla hned dolů. Že je někde problém jsem si uvědomila až v devatenácti, kdy jsem přes nonstop pracovní léto doputovala do stavu 50kg, 177cm. Pod hranicí podvýživy. Byla jsem protivná a věčně ospalá, vzteklá na všechny blízké, nechodila jsem do společnosti ani neměla chuť si s někým psát, dostavilo se snížené sebevědomí. Jak píšeš o sebekontrole, tak já to měla naopak, neměla jsem kontrolu nad ničím včetně sebe. Obrat přišel se změnou vš – nové prostředí, noví lidé, nové možnosti. Trochu se stydím za to, že ta změna nešla ze mě, z mojí vůle, že jsem nepoznala že je to celé špatně. Uvědomila jsem si to až zpětně. Nicméně, teď už na jídlo nikdy nezapomínám. Líbí se mi boky, za které se dá chytnout, větší prsa, konečně vypadám jako žena 🙂
    Co bych tím ale chtěla říct je to, že mě hodně mrzí a štve, že si mnoho lidí neuvědomuje rozsah bodyshamingu. Celé roky jsem slýchala, že jsem anorektická, nemocná, nechutně hubená a jestli bych se nemohla trochu najíst. A já se přitom snažila nabrat kila, kde to šlo. Kolik lidí by svému známému posměvačně vmetlo do očí že je prostě odporně tlustej? Málo. A přitom se stejní lidé nestydí totožně urazit člověka, který má o pár kilo méně..

    Tvůj článek mi dodal odvahu se k tomu vyjádřit veřejně. Popravdě bych nikdy neřekla, že jsi nečím takovým prošla, z instagramu a twitteru tě “znám” jako neskutečně optimistickou a věčně veselou Domí, kterou nerozhodí ani angína ve zkouškovým a vždycky zůstane nad věcí. A to je právě to smutný. Kolika holkám tohle probíhá hlavou, kolik se jich trápí v naší blízkosti a ani o tom nevíme? Jen když si přečtu komentáře, tak mě napadá, jaké málo za těmi roky trápení kolikrát stojí. Jedna blbá urážka od někoho koho máme rádi, jeden nesprávný vzor. Nikdy nevíte, jaký život ve skutečnosti vedou například modelky, jimž se tolik chceme podobat. (Mimochodem na tehle problém upozornila Rebecca Pearson s příběhy za fotkami jejího života.)

    Jsem moc ráda za článek, myslím, že hodně čtenářkám dodal odvahu a inspiraci. Kéž by tak upřímným a prozřelým vzorem byly i jiné blogerky/youtuberky. ❤️

  • Simona Chludilová

    Skvělý článek. Já bych řekla, že tohle všechno do blogu taky patří. Svět není jen růžový, tak proč ho tak vykreslovat. Podle mě je fajn mluvit i o problémech, trápeních, myšlenkách. Sledovatel/čtenář tě potom vidí zase jinak a může díky TOBĚ vyřešit nějaký problém.
    Pro mě jsi třeba jednou z žen, které jsou pro mě inspirací.♥ D-ě-k-u-j-u!
    Co se týče tématu postavy/spokojenosti… Nevím, jestli jsi o tom slyšela, ale doporučila bych se ti mrknout na blog od Kristýnky(http://www.hellochristie.com/). Ona vlastně vymyslela/založila projekt Za normální holky a je hrozně super, tak kdybys měla čas… Určitě by jí to udělalo hroznou radost.♥

  • Gabi Vege

    Domi, boží článek! 🙂 Skvělá motivace :* Já se denně těším na tvoje insta stories, které mě dobíjí pozitivní energií a nikdy by mě nenapadlo, že jsi měla někdy takové problémy :O Drž se, jsi nádherná! 🙂 #goveg 😛
    http://zdrave-jim.blogspot.cz/

  • Majda Křešová

    <3

  • Pingback: HOW TO: SELFLOVE – dblog by Dominika()