HOW I STARTED WORKING ON MY ABS (WHICH I STILL DONT HAVE :D)

Každý někde začínáme. Pravda, za kterou se teď postavím. Začínáme s dietami, se vzděláním. S tím, být lepší já. Začínáme také s lepším sebepoznáním, začínáme dělat to, co nás baví. Začínáme život s polovičkou, se kterou zestárneme a taky si začínáme v nějaké momenty uvědomovat, co jsme kdy udělali špatně a chceme být jiní. Začít být lepší.
Dnešní článek bude o začínání cvičit. Konkrétně o tom, jak jsem na tom byla před pár lety já.

Než úplně začnu mluvit o fitness, chtěla bych zmínit, že jako malou mě rodiče přihlašovali na všechny různé sporty a tanečky. Prošla jsem si tenisem, taikwondem, baletem, gymnastikou, aerobikem, zumbou, heatem, thai boxem a závodně jsem několik let tancovala jazz a moderní balet. Bylo to na takové úrovni, že jsme jezdili do USA a Kanady na Mistrovství Světa. Několikrát jsme se umístili :). Tímto jim za to MOC MOC MOC MOC děkuji. Pokud tedy plánujete mít děti, mějte ty sportovní. Ulehčíte jim život 🙂
Bylo to období začátku školního maturitního roku. Vánoce. Začala jsem si uvědomovat, že to jak vypadám, je hrozný a že bych s tím měla něco dělat. Taťka tomu taky dost přidal, neustále mi připomínal, že tady a tam mi to přetéká. Všechno mě tak nakoplo, že jsem si řekla ”takhle to dál nejde, musím začít něco zase dělat”. Jenže jsem to odkládala a odkládala… V tomto ročníku není čas, učím se na maturitu… Bla bla bla bla bla bla. Teď vím, že bych si ve fitku krásně odpočinula a že to jen byly výmluvy.
Nechala jsem to být a hned po maturitě jsem na to vlítla. Nevyčítám si, že jsem začla později. Důležité bylo začít. Kdy, to už bylo (docela) fuk :). Cvičit jsem ABSOLUTNĚ neuměla. Ve fitku jsem si nevěděla rady. Neměla jsem tam žádný kamarády, o to to pro mě bylo těžší. Jen co prošla nějaká hezká holka, hned jsem si připadala strašně ošklivě a má motivace “cvičit” byla hned pryč. Proto jsem trávila veškerý čas na běhacím páse. No nějaké plus to mělo – vypracovala jsem si alespoň nějakou fyzičku.
Nic jsem tedy neuměla. Neměla jsem ponětí, na co všechny ty stroje jsou, názvy svalů mi taky nic neřikalo a představa cvičit s osou byla pro mě velký křížek a mission impossible. Nic jsem ale neřešila, nevzdala to a navštívila jsem snad VŠECHNY studiové lekce (myslím tím doopravdy všechny :D!), často jsem tam vydržela i tři hodiny. Zumba, aerobic, pure pump, břišní buchty, bosu, různá posilovací cvičení pro ženy a byla jsem přesně ta, která se bála si vzít o kilo těžší činku, abych náááááááhodou nevypadala svalnatě jako chlap. Takhle nějak jsem to dělala rok. Výsledky? Zhubla jsem. Ale aby ne, když jsem předtim čtyři roky nic nedělala.
Po nějakém čase se u nás objevily i kruhové funkční tréninky, ve kterých jsem se našla a které mě neskuteně naučily. V tu dobu jsem také najela na paleo stravu & posilování s těžkými váhami (na které mě naučil spolužák). A když se teď na sebe podívám, vidím svaly. Ale né ty chlapské. Mám obrovskou sílu. Mé tréninky jsou většinou do hodiny dlouhé (pokud nejedu čistě jenom nohy&zadek), končim úplně vyřízená a celá durch. Narozdíl od dam, co dělají jen zumbu, jsem schopná udělat angličáky na jedné noze jak nic, udělat 90 snatches s 22 kilovou osou za workout, dobíhám tramvaje s úsměvem (protože ve fitku po večerech sprintuji) a všude chodím pěšky (vím, že tím se spaluje tuk nejlépe). Pánský klik jsem předtím neudělala ani jeden. Teď jich dám několik. Jediné, co mi stále dělá problém je přítah na záda.. Ach jo..
Mimo teda skvělý pocit, dobrou náladu, zdravou závislost, svaly a tím změnu postavy, mi cvičení také přineslo miliony prostěžovaných hodin, jak mám vše namožený. Taky jsem se díky tomu xkrát nevyspala a párkrát jsem se pohádala doma s mums ”proč jdu zrovna teď cvičit”, nechápala, jak moc je pro mě cvíčo důležité, teď už to ale ví a je vše all clear. :))
Milionkrát jsem říkala, jak už nemůžu. Nikdy jsem ale neřekla, že končím.
Rozdíl mezi mnou a ostatními je ten, že já chodím cvičit, protože chci. Ne protože musím.